Ochrana vod

Legislativní přehled  

OCHRANA VOD

Platné právní předpisy v ČR dlouhodobě řeší ochranu vod jako součást životního prostředí. Vedle těchto obecných předpisů existují speciální zákony právě pro oblast vodního hospodářství, vodních zdrojů a jejich ochrany. Z historického hlediska je možné připomenout např. zákon č. 71/1870 čes. z.z. o tom, kterak vodu lze užívati, sváděti a jí se brániti, zákon   č. 11/1955 Sb., který poprvé obsahoval samostatnou část nazvanou „Ochrana vod", zákon o vodách č. 138/1973 Sb., který ve stejně pojmenované části poprvé pohovořil o ochranných pásmech (§ 19). Současná právní úprava se zabývá problematikou ochranných pásem vodních zdrojů (dále jen OP) v § 30 zákona č. 254/2001 Sb., v platném znění (dále jen vodní zákon).

 

Ochrana vod - její podstata, typy, charakteristika

Pojetí ochrany vod ze všeobecného pohledu je poněkud odlišné od ochrany vodních zdrojů. Pro zajištění plynulého zásobování pitnou vodou v požadovaném množství a odpovídající jakosti je třeba chránit vodní zdroje intenzivněji. Vždy se jednalo o to, aby vodní zdroj, sloužící pro potřeby obyvatelstva, měl ochranu co nejspolehlivější a nejoptimálnější. Takové pojetí ochrany platí i v současné právní úpravě. K tomu je třeba vysvětlení používaných základních pojmů:

Ochrana obecná, zvláštní a speciální

Obecně platilo a platí, že pojem ochrana vod je širší a obecnější než ochrana vodních zdrojů. Ochrana vod se na základě toho rozděluje na tři základní typy takto:

 

Ochrana obecná je souhrn veškerých opatření k zajištění ochrany vod jako složky přírody a životního prostředí. Vyplývá z celé řady právních předpisů, především z podstatné části současného vodního zákona a jeho prováděcích předpisů, ale také z mnoha dalších předpisů chránících životní prostředí, jedná se zejména o oblasti: ochrana přírody, ochrana životního prostředí, odpadové hospodářství, stavební zákon, ochrana půdních fondů atd. Stejně jako ve většině obecných zákonných ustanovení, i v případě obecné ochrany vod platí, že je povinností každého ji dodržovat vždy, všude a za všech podmínek a za toto dodržování nenáleží žádné finanční kompenzace. Protože vodní zdroje jsou součástí vodního prostředí (vod), platí jednoznačně i u nich tato obecná ochrana.

Ochrana zvláštní je již něčím zvláštním, něco více než obecná ochrana. Je stanovena vodním zákonem, případně jeho prováděcími předpisy a má za účel zajistit z různých důvodů vyšší stupeň ochrany než ochrana obecná. Především se jedná o významné přirozené akumulace vod, o jejichž ochranu má stát zájem (chráněné oblasti přirozené akumulace vod - dále jen CHOPAV), nebo také o ochranu vod, které jsou pro další využití, zejména jako zdroje pitné vody, ohroženy nebo znečištěny. Především jde o znečištění dusičnanové, což v současné právní úpravě řeší vodní zákon v § 33 jako tzv. zranitelné oblasti. K tomu vydává vláda své nařízení (č. 103/2003 Sb., novely č. 219/2007 Sb., č. 108/2008 Sb.), kde stanoví rozsah a podmínky pro zranitelné oblasti. Jejich aktualizace se provádí každé 4 roky a dosud se za zranitelné oblasti stanovují příslušná celá katastrální území obcí, kde se vyskytují pro vodu nepříznivé poměry. Protože rozsah i podmínky jsou stanoveny všeobecně platnými právními předpisy, uveřejněnými ve Sbírce zákonů, jedná se i v tomto případě o typ ochrany, která je závazná pro každého a bez nároku na jakékoliv náhrady, avšak ne na celém území státu, ale pouze ve vymezených územích. Pokud jsou tímto způsobem ohroženy nebo znečištěny vody vodního zdroje využívaného pro zásobování pitnou vodou a takový vodní zdroj se nachází ve zranitelné oblasti, platí zde vedle obecné ochrany i tato ochrana zvláštní.

Ochrana speciální je nadstavbou na oběma výše uvedenými typy. Stanovuje ji vodoprávní úřad (v minulosti vodohospodářský orgán) svým rozhodnutím, k čemuž ho zmocňuje příslušný právní předpis (dnes vodní zákon v § 30). Především jde o ochranná pásma vodních zdrojů (např. ale i o různé monitoringy apod. doplňující prvky speciální ochrany). Právní předpis tedy nevymezuje ani území, ani konkrétní podmínky v něm. Proces stanovení probíhá ve správní řízení a podmínky rozhodnutí jsou závazné pro účastníky takového řízení. Platná právní úprava mj. hovoří i o nárocích na náhrady a  stanovuje pro ně podmínky.

 

Vodní zdroj je běžně používaný pojmem, který již výše několikrát zazněl. Podle současného vodního zákona jsou vodním zdrojem povrchové nebo podzemní vody, které jsou využívány nebo které mohou být využívány pro uspokojování potřeb člověka, zejména pro pitné účely.

Speciální ochrana - ochranná pásma vodních zdrojů

Současná generace vodohospodářů pracuje a pracovala především se dvěma posledními speciálními zákony (o vodách z roku 1973 a vodním z roku 2001). Nicméně je možné se ještě dnes, spíše výjimečně setkat se speciální ochranou vodních zdrojů stanovenou v minulosti podle tehdy platných právních předpisů.

Pokud je využíván vodní zdroj, který má speciální ochranu stanovenou před rokem 1955, bude s největší pravděpodobností v příslušném dokumentu tehdejšího správního úřadu (např. o stavbě vodovodu, o kolaudaci vodovodu apod.) uvedeno území, pravděpodobně s výčtem pozemků dle tehdejších mapových podkladů, příp. i s vlastníky těchto pozemků, na kterých platí určité zásady a podmínky. Nebude asi použit výraz „ochranné pásmo", nicméně bylo takové opatření platné, závazné a jistě bylo i dodržováno. Nejsou k dispozici informace, zda a jak byla tato ochrana vodního zdroje zanesena do katastrálních údajů.

 

Po roce 1955 s účinností zákona č. 11/1955 Sb. stanovoval vodohospodářský orgán po provedeném řízení ochranná území. V tomto období se stala ochrana vodních zdrojů věcí nejen vodohospodářských, ale i hygienických orgánů. V roce 1955 byly vydány směrnice ministerstva zdravotnictví a Ústřední správy vodního hospodářství č. 14/1954 Sb. Hygienické předpisy pro stanovení pásem hygienické ochrany kolem zdrojů určených k hromadnému zásobování pitnou a užitkovou vodou (oznámené v částce 5/1955 Ú.l.).

 

Následoval další důležitý právní předpis - zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Ten v § 4 stanovil, že orgány, které jsou oprávněny schvalovat opatření, k nimž je třeba závazného posudku orgánů hygienické služby, nesmějí k těmto opatřením dát svůj souhlas bez takového kladného posudku. Závazný posudek orgánu hygienické služby bylo nutno si vyžádat k vyjmenovaným opatřením, mj. k vymezení pásem hygienické ochrany (dále jen PHO).

 

Výše citované předpisy byly tedy podrobným návodem k zajištění ochrany vodních zdrojů sloužících pro hromadné zásobování pitnou a užitkovou vodou. Jak vyplývá z názvu (pásma), tak i z podmínek směrnic, jednalo se o ochranu plošnou, v celém povodí jednotlivých vodních zdrojů. Žádný z uvedených právních předpisů nehovořil o tom, že rozsah nebo podmínky v PHO se určitým způsobem vnášejí do katastrálních dokumentů.

 

Koncepce plošné (pásmové) speciální ochrany vodních zdrojů

Právní předpisy od roku 1955 v podstatě odstartovaly určitou koncepci speciální ochrany vodních zdrojů. Měla být zajištěna ochrana jakosti a zdravotní nezávadnosti, ale i vydatnosti každého takového zdroje. Pokud se vezme na vědomí skutečnost, že šlo o období, kdy obecná ochrana vod nebyla na dostatečné úrovni, je pochopitelné, že pomocí ochranných pásem bylo třeba chránit co možná největší území a stanovit značné množství konkrétních podmínek a opatření. Odtud tedy pramení podstata tehdejší koncepce plošné ochrany vodních zdrojů. S postupem času, ale i s rozvojem hospodářství a jiných činnosti, zejména s chemizací zemědělství, rozoráváním luk a vytvářením velkých honů s rozšiřující se erozí atd., bylo třeba tuto koncepci ochrany zdokonalovat.

 

Změny nastaly především v sedmdesátých letech minulého století. V roce 1975 začal platit nový zákon o vodách, počátkem září 1979 nabyl účinnost nový prováděcí předpis ministerstva zdravotnictví k zákonu č. 20/1966 Sb. Jednalo se o Směrnice č. 51/1979 o základních hygienických zásadách pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů určených k hromadnému zásobování pitnou a užitkovou vodou a pro zřizování vodárenských nádrží, zveřejněné ve sbírce Hygienické předpisy, svazek 44/1979. Tímto předpisem byl od dne 1.9.1979 zrušen předcházející - Směrnice č. 14/1954 Sb. Hygienické předpisy. Koncepce ochranných pásem (takto nazývaných podle zákona o vodách) resp. PHO (termín používaný resortem zdravotnictví, přibližně stejného významu) vodních zdrojů byla zachována jako plošná, zásady pro stanovení rozsahu, podmínek a opatření byly podrobněji rozpracovány a aktualizovány na tehdejší dobu. Po meziresortní dohodě Ministerstva lesního a vodního hospodářství (dále jen MLVH) s Ministerstvem zdravotnictví byl dohodnut následující postup: plošnou ochranu vodních zdrojů, navrženou podle Směrnic č. 51/1979 Hygienických předpisů, na základě kladného závazného posudku orgánu hygienické služby, stanoví jako pásma hygienické ochrany vodohospodářský orgán po provedeném vodoprávním řízení svým rozhodnutím. U vodních zdrojů povrchových vod se v rámci celého povodí nad vodárenským odběrem PHO rozlišovala do tří stupňů, PHO 2. st. bylo zpravidla ještě rozděleno na vnitřní a vnější část. Základní hygienické zásady pro stanovení, vymezení a využívání těchto PHO určovaly Směrnice č. 51/1979 v příloze č. 2. U vodních zdrojů podzemních vod se povinně stanovovalo PHO 1. st. a podle místních podmínek i PHO 2. st., které sice nebylo povinné, avšak zásady ochrany byly tak přísné, že nestanovení PHO 2. st. bylo spíše výjimkou. Zpravidla se PHO 2. st. opět dělilo na vnitřní a vnější část a podrobné zásady pro jeho stanovení, vymezení a využívání popisovala příloha č. 1 Směrnic č. 51/1979.

 

V PHO (tj. v OP podle zákona o vodách) bylo možné zakázat nebo omezit dosavadní užívání nemovitostí nebo činnosti, ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodních zdrojů. Neexistoval však žádný předpis, který by umožnil vypořádání náhrad (viz charakteristika speciální ochrany výše). Tento stav provádění speciální ochrany vodních zdrojů (v podstatě do jisté míry nahrazující nedostatečně funkční obecnou ochranu vod) trval téměř 20 let. Byl ukončen až po roce 1989, v souvislosti s nastupující demokratizací společnosti.

 

Změna koncepce ochrany vodních zdrojů z plošné na zonální

I přes původně velmi pozitivní hodnocení zákona o vodách bylo třeba provést zásadní změny právě v oblasti zajišťování speciální ochrany vodních zdrojů v návaznosti na vlastnická práva osob k pozemkům a stavbám. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. - Listina základních práv a svobod (dále jen Listina) v čl. 11 odst. 4 říká, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. V té době platná legislativa v oblasti ochrany vodních zdrojů nesplňovala žádnou ze tří uvedených podmínek, a proto změny byly nevyhnutelné a neodkladné. Vodohospodáři i zákonodárci však věděli, že změn musí dostát zákon o vodách jako celek. Nakonec byl zvolen postup ve dvou etapách, a to tzv. Malá a Velká novela zákona č. 138/1973 Sb.

Malá novela zákona o vodách vyšla pod č. 14/1998 Sb. s účinností od 6. března 1998. V době těchto změn bylo v ČR již značně pozměněno právní prostředí a stručně lze konstatovat, že byla výrazně posílena obecná ochrana vod z celé řady platných (nových nebo novelizovaných) předpisů. Proto nebylo třeba, aby speciální ochrana (OP) suplovala ochranu obecnou a rovněž nebylo možné, aby případné náhrady za omezení v OP byly vypláceny plošně bez určitých zásad, prokazování atd. Připravovaná změna zákonného ustanovení o speciální ochraně proto musela jít ruku v ruce s celkovou změnou koncepce tohoto typu ochrany vodních zdrojů - změny tedy byly podmíněny tím, že:

  • bude naplněn Ústavní zákon Listina základních práv a svobod
  • speciální ochrana vodních zdrojů (OP) bude pouze nadstavbou nad ochranou obecnou, a to podle konkrétních místních podmínek každého vodního zdroje.

Předpokladem bylo, že plošně bude dodržována obecná ochrana vod. Speciální ochrana vodních zdrojů se tak nemusela provádět celoplošně v rámci povodí zdroje, ale mohla přejít do tzv. zón, tedy menších území, ve kterých byla ohrožována vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje.

 

Zákon č. 14/1998 Sb. tedy zavedl zcela odlišné pojetí speciální ochrany (novou koncepci) a původní zákon č. 138/1973 Sb. změnil především v následujících ustanoveních takto:

  • § 1 se rozšířil o větu: „Ochrana a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů je veřejným zájmem" (splnění 1. ze tří podmínek Listiny)
  • § 19 o ochranných pásmech byl zcela přepracován do 8 odstavců, z nichž:
  • o první dva popisovaly účel OP a jejich rozdělení - na rozdíl od minulosti pouze na OP I. st. a OP II. st.
  • o ve 3. odstavci byl popsán způsob stanovení, změn a zrušení OP ve smyslu Správního řádu, bylo určeno, že příslušnou žádost podává vlastník povolení kodběru vody ze zdroje, resp. u vodárenských nádrží jejich vlastník. Objevilo se zde i zcela nové ustanovení o tom, že dnem nabytí právní moci rozhodnutí vodohospodářského orgánu o stanovení OP vznikne věcné břemeno k dotčeným nemovitostem (vodoprávní úřad zasílal toto pravomocné rozhodnutí katastrálnímu úřadu kprovedení záznamu vkatastru nemovitostí, jednalo se tak o „věcné břemeno ze zákona" ve smyslu Občanského zákoníku)
  • o podle 4. odstavce bylo vOP zakázáno provádět činnosti ohrožující nebo poškozující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodních zdrojů a vodohospodářský orgán byl přímo zmocněn po projednání omezit užívání nemovitostí a stanovit podmínky kochraně vodního zdroje (splněna 2. podmínka Listiny)
  • o podle odst. 5 vznikl vlastníkům nemovitostí vOP nárok na náhrady za prokázané omezení užívání nemovitostí vOP (3. podmínka Listiny) a obdobně řešil odst. 6 otázky nákladů spojených stechnickými úpravami vOP (tzv. stranou povinnou knáhradám a nákladům byl vlastník povolení kodběru vody nebo vlastník vodárenské nádrže, stranou oprávněnou vlastník nemovitosti)
  • o vypořádání náhrad mezi stranou povinnou a oprávněnou bylo věcí dohody a pokud ktakové dohodě nedošlo, odst. 7 stanovil podmínku, že rozhodne soud
  • o na závěr § 19 se vodst. 8 uvádělo, že ústřední vodohospodářský orgán vydá prováděcí vyhlášku se seznamem vodárenských nádrží a zásadami pro stanovení a změny OP. (Následně se jednalo o vyhlášku Ministerstva životního prostředí č. 137/1999 Sb., účinnou od 1. srpna 1999 a platnou dosud.)
  • v závěru zákona č. 14/1998 Sb. se objevila zrušující ustanovení, která přinesla zásadní změny zejména do procesu stanovení speciální ochrany. Tímto krokem byly z procesu stanovení ochranných pásem zcela vyloučeny orgány hygienické služby.

 

Na rozdíl od roku 1979, kdy začaly platit Směrnice č. 51/1979 a byl stanoven tehdejším ústředním vodohospodářským orgánem (MLVH) termín k provedení revizí PHO, nebyla v roce 1998 uložena povinnost měnit speciální ochranu podle nových předpisů (stručně - změna z PHO na OP).

V okamžiku, kdy byla připravena celková novela zákona o vodách (Velká novela), byla již nová koncepce OP poměrně zažita a bylo třeba upravit jen několik prakticky ověřených nedostatků. Nový vodní zákon č. 254/2001 Sb. tak převzal zonální koncepci speciální ochrany do svého § 30 a její podstata platí dosud. Pro úplnost celkové problematiky ochrany vod jsou uvedeny současné hlavní zásady (případně změny proti zákonu č. 14/1998 Sb.):

  • OP se zpravidla stanovují u vodních zdrojů využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou (nikoli užitkovou jako v minulosti) sprůměrným odběrem nad 10.000 m3/rok.
  • Vodní zákon přímo uvádí zásady pro stanovení rozsahu OP I. st. u jednotlivých typů odběrů vody (podzemní, povrchové).
  • OP II. st. nemusí být souvislé, nemusí navazovat na OP I. st., může být tvořeno i více samostatnými územími (zónami), a ta mohou být stanovována postupně (opět na rozdíl od minulosti, kdy nebyly možné dílčí změny vPHO, ale pouze jen celková revize se všemi účastníky řízení).
  • Otázky omezení užívání pozemků a staveb vOP, náhrad a nákladů zůstaly bez zásadních změn, stejně jako ustanovení o prováděcí vyhlášce (vyhl. č. 137/1999 Sb. dosud platí, je připravovaná její novela, není znám termín vydání ani konečné znění).
  • Došlo ke zrušení ustanovení o věcných břemenech (viz výše), které je nahrazeno zněním § 20 odst. 2 vodního zákona takto: v katastru nemovitostí se vyznačují ochranná pásma vodních děl (§ 58 odst. 3) a ochranná pásma vodních zdrojů (§ 30) údaji o způsobu ochrany nemovitostí. Ktéto problematice je třeba dodat, že současný vodní zákon neobsahuje žádné ustanovení o tom, že ochranná pásma vodních zdrojů, zřízená podle předpisů předcházejících zákonu č. 254/2001 Sb. (např. podle zákona č. 138/1973 Sb.) jsou ochrannými pásmy ve smyslu § 30 zákona č. 254/2001 Sb. Obdobně katastrální úřady, vycházejíce důsledně z litery zákona, došly kzávěru, že ochranná pásma vodních zdrojů zřízená před účinností zákona č. 254/2001 Sb. (zpravidla PHO) nejsou předmětem evidence vkatastru nemovitostí, neboť se nejedná o ochranná pásma zřízená dle § 30 zákona č. 254/2001 Sb. OP vyhlášená před účinností zákona č. 254/2001 Sb. se tedy do katastru nemovitostí nezapisují.

 

K současné situaci v ochraně vodních zdrojů lze tedy shrnout:

  • V praxi se setkáváme s platnými plošnými PHO (podle původní koncepce) i s  ochrannými pásmy stanovenými dle současné koncepce. Ke změnám - optimalizacím ochrany vodních zdrojů dochází postupně, podle místních podmínek.
  • Prvoinstančními vodoprávními úřady, které nyní stanovují OP vodních zdrojů svým rozhodnutím, jsou odbory životního prostředí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, mimo vodárenské nádrže, kde to jsou příslušné odbory krajských úřadů.
  • Vodní zdroje využívané, nebo i využitelné, s odběrem vyšším než 10.000 m3/rok, musí mít vždy stanovena OP, která se dělí na OP I. st. a OP II. st. Přitom OP I. st. se stanovuje jako souvislé území kolem jímacího objektu (u podzemních vod) nebo odběrného zařízení (u vod povrchových).  OP II. st., které má chránit vodní zdroj před ohrožením  jeho vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti ze širšího okolí, se stanoví vně ochranného pásma I. st., může být tvořeno jedním nebo více od sebe oddělenými územími v rámci hydrologického povodí nebo hydrogeologického rajonu a vodoprávní úřad ho může (jednotlivá území) stanovovat i postupně.
  • Dokumentace OP se zpracovává ve smyslu uvedených zásad na konkrétní místní podmínky, zákres OP se provádí do katastrálních map, dokumentace musí obsahovat výčet parcel dle parcelních čísel a jejich vlastníků, kteří jsou ve smyslu Správního řádu účastníky řízení o stanovení OP.

 

Stručný historický přehled i popis současné situace ukazuje jednak vývoj vodoprávní legislativy, směřující k ochraně vodních zdrojů, jednak současnou situaci. K tomu je třeba doplnit praktické zkušenosti a několik závěrů:

  • Nelze využívat vodní zdroje vodovodů pro veřejnou potřebu bez stanovení speciální ochrany (PHO nebo OP), až na případy, kdy jde o odběry pod 10.000 m3 ročně.
  • Na rozdíl od minulosti, kdy nebyla právními předpisy dostatečně pokryta oblast obecné ochrany vod, kdy se stanovovala plošná PHO suplující ochranu obecnou, a přitom se za takto vyžadovaná ochranná opatření (zejména pro zemědělské a lesní hospodářské subjekty omezení) neplatily žádné náhrady, je současná situace zcela odlišná. Obecná ochrana je značně posílena a speciální ochrana se stanovuje pouze v nezbytném rozsahu, v návaznosti na místní podmínky jak u konkrétního vodního zdroje, tak i u formy využívání jeho povodí (tj. území, kde se vytváří zásoby vody).
  • Došlo k lépe propracované obecné ochraně vod a zdokonalenému systému zvláštní ochrany vod. Vedle již zmíněných předpisů (zákon o ochraně životního prostředí, přírody a krajiny, ochraně půdních fondů, o odpadech, nový stavební zákon i vodní zákon atd.) platí ustanovení o CHOPAV nebo o zranitelných oblastech, ve kterých je nařízením vlády stanoven přísný režim pro skladování a používání statkových i průmyslových hnojiv. Opakovaná aktualizace příslušného právního předpisů má zajistit jak upřesnění rizikových území, tak i opatření v nich. Z právních předpisů existují kontrolní povinnosti celé řady úřadů a orgánů: vodoprávní úřady, Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), Ústřední kontrolní zkušební ústav zemědělský (ÚKZUZ), správci povodí aj.

 

V některých lokalitách lze pozorovat úspěšnost - celkové zlepšení kvality vody ve vodních zdrojích. Na mnoha místech je však stále třeba něco zlepšovat. Tam, kde existuje přímý vliv přírodního prostředí (např. se zásoby podzemní vody vytváří v horninovém prostředí bohatém na mangan, železo, radon), nelze dosáhnout zlepšení situace žádným opatřením v OP (tzv. preventivními opatřeními) a přistupuje se k opatřením technickým (nový zdroj, další jímací objekt, míchání vody z více zdrojů, usměrňování čerpaného množství dle situace apod.) nebo technologickým (úprava vody v konkrétním nevyhovujícím ukazateli). Pokud však jde o negativní vlivy z antropogenních činností v povodí zdroje, je na místě jejich usměrnění. Zde je třeba zdůraznit, že pozitivní vliv prevence nemusí spočívat pouze v dalším zpřísňování legislativy nebo v opakovaných změnách OP co do rozsahu nebo podmínek v nich. Dokonce je možné říci, že zásadnější nedostatek je dnes často na straně subjektů hospodařících v povodí zdrojů, a to v tom, že nedodržují stanovená pravidla (obecné, zvláštní, i speciální ochrany vod), případně i v nedostatečně prováděné kontrolní činnosti nad dodržováním známých pravidel.

článek ke stažení: Ochrana vod

Zpracoval: Ing. Jiří Novák, technický úsek generálního ředitelství VAS, a.s.

V Brně dne 11.2.2010

 

Ing. Jiří Novák

VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s.

technický úsek GŘ

tel.: 545 532 373; mobil: 603 828 903

e-mail: novak@vasgr_cz